Už je to zhruba měsíc, co jsem začal používat bežeckou aplikaci miCoach od adidasu. A rád bych se dneska podělil o své první dojmy.
Ale než začnu, tak chci jen dodat, že před tím, než jsem miCoach začal používat, jsem běhal zhruba půl roku bez jakékoliv elektronické vychytávky. Neposlouchal jsem ani hudbu a tu vlastně neposlouchám ani teď. Rád poslouchám, co se děje kolem mě, protože se svou šikovností by mě buď přejelo auto nebo na mě spadlo letadlo.
Co se týče mého předchozího běžeckého plánu, tak jsem běhal většinou 2× týdně, podle nálady. Vzdálenost jsem měřil jen sporadicky zpětně přes mapy.cz a vlastně by se dalo říct, že žádný běžecký plán neexistoval.
První plán, který jsem si v aplikaci nastavil, je příprava na půlmaratonský běh a byl jsem zvědav, co mě čeká. Zvolil jsme si cílový čas, jakého bych chtěl při své budoucí kondici dosáhnout a nastavil si, že chci absolvovat 4 běhy týdně.
Věděl jsem, že 4 už je pro mě dost, protože dřív jsem byl rád, když jsem absolvoval 2 a to dohromady nezabralo ani hodinu. U nového plánu jsem naopak měl dva běhy, které byly zaměřené na udržení vysokého tempa a jeho změny v průběhu běhu a pak dva delší běhy, ,které jsou spíše na vytrvalost a kde jeden z nich trvá alespoň hodinu.
Při mém prvním běhu jsem byl nadšený z informací, které jsem do sluchátka od aplikace po každém uběhnutém kilometru dostával, Dozvěděl jsem se, jakou mám průměrnou rychlost, kolik kilometrů jsem už vydržel se udržet na nohou a kolik času mi ten jeden kilometr zabere.
Po pár hlášeních jsme ale elektronického trenéra začal nenávidět. Každým kilometrem jsem pouze musel vnitřně přijímat informace o tom, jak se můj běh mění postupně v rychlochůzi a jak jdou všechny hodnoty do záporných čísel.
Taky jsem si všiml, že čím blíž jsem byl ke konci plánu aktuálního běhu, tím větší krizi jsem zažíval. A bylo jedno, jestli jsem běžel 20ti minutový plán a nebo zrovna hodinový. Vždy posledních 20 % plánu na časové ose se proměnilo v bolestivé peklo.
Dnes, zhruba po měsíci, jsou mé pocity pořád podobné a už jsem si zvykl, že mi mužský hlas do ucha pravidelně řve “Speed up!” a velmi výjimečně “Speed down!”. Na druhou stranu, pocítil jsem mnohem větší pokrok ve své kondici bez újmy na svém zdraví.
Plán, který jsem takhle nucen absolvovat, mi dává určitý závazek, abych dosáhl svého běžeckého cíle. Za poslední měsíc jsem jen jednou vynechal plánovaný běh a to kvůli nemoci. Naopak, i když se mi nechce, tak jdu běhat a to i přesto, že mě čeká další běh, kdy mi někdo bude řvát do uší a konec zas bude bolet:)
A jaké máte zkušenosti vy s running appkama nebo jaké byly vaše dojmy z jejich použití?